Z etymologického pohledu slova keltského původu (keltismy), která jsou součástí české slovní zásoby. Studium specifických kelto‑slovanských jaz. vztahů má svou dlouhou tradici. První významnou syntézou lexikálních a onomastických kelto‑slovanských paralel byl článek ✍Schachmatova (1911). Zatím poslední velkou studii této problematiky, rozšířenou o syntax a korelaci s archeologickými daty, představila téměř o století později ✍Gvozdanović(ová) (2009). S výjimkou ✍Kalygina (2006), který interpretoval kelto‑slovanské paralely v širším kontextu středo‑ a západoevropského kontinua indoevropských dial., jsou kelto‑slovanské vztahy v jaz. rovině vesměs vnímány jako keltský vliv na sl. jaz. Kardinální otázkou zůstává, jak keltismy ve sl. jaz. určit. V případě exkluzívních lexikálních kelto‑slovanských izoglos více méně kulturního obsahu se zpravidla soudí, že jde spíše o sl. adaptace keltských termínů než o společné dědictví. V následujícím glosáři to platí např. o 1, 3, 5, 7, 8, 9, 11, 12. Dalším indikátorem jsou hláskové změny typické pro keltské, ale nikoliv pro sl. jaz., např. ztráta ie. ⁺p (6) n. změna ⁺mr‑ > galo‑brit. ⁺br‑ (2). Neregulérní kentumové střídnice ve sl. slovech, tj. ⁺k/⁺č a ⁺g/⁺ž tam, kde bychom na místě reflexů ie. ⁺k̂ a ⁺ĝ^(h) čekali sl. ⁺s a ⁺z, bývají také často připisovány hypotetickému keltskému zdroji. Zde je situace nejobtížnější. Kmenové dial. středoevropských Keltů nebyly jediným kentumovým sousedem praslovanštiny (a patrně i prabaltštiny). Zřetelně silnější vklad v praslovanském lexiku zanechaly germánské jaz. Zde sice Raskův‑Grimmův zákon popisující tzv. germánské posunutí konsonantů dovoluje identifikovat část výpůjček, ale konvergentní vývoj ie. ⁺g^h a ⁺ĝ^h > kelt. a germ. ⁺g neumožňuje rozlišit keltský či germánský původ ve formách podle reflexů těchto konsonantů. Dalším potenciálním kentumovým sousedem praslovanštiny mohl být i jaz. Dáků, který se neomezoval pouze na území dnešního Rumunska, ale zřejmě zasahoval až na dnešní Slovensko. I se zřetelem k těmto okolnostem se keltský původ u termínů 4, 10 jeví jako nejpravděpodobnější; v případě 6 je to další argument ve prospěch keltského zdroje. Naproti tomu v případech 28, 29, 30 lze nabídnout jiná, pravděpodobnější řešení než keltský původ sl. slov. Ačkoliv soupis nejpravděpodobnějších keltismů, které č. zdědila už z praslovanštiny, čítá jen 12 položek, stojí zato provést i jejich sémantickou analýzu. Nacházíme zde čtyři dominantní sémantické okruhy: termíny spojené s přípravou pokrmů či nápojů a jejich konzumací (2, 7, 12), termíny vztahující se ke stavebním konstrukcím (1, 4, 6), termíny z oblasti vojenské výzbroje a organizace (3, 5, 9) a termíny sociálně‑právní (8, 10, 11). I nevelký počet pravděpodobných výpůjček implikuje přímý kulturní a jazykový vliv. Vyloučit lze vliv zprostředkovaný jiným jaz. V úvahu přicházejí totiž jen germánské jaz. (a téměř neznámá dáčtina) a jejich zprostředkující roli ilustrují jiné příklady (13, 14, 15). Jinou otázkou je charakter jazykového kontaktu. Nepravděpodobná je role středoevropské keltštiny jako privilegovaného jaz. v analogii ke středověké latině. Pravděpodobnější se jeví keltština jako obchodní jaz. Nejjednodušší a zřejmě i nejpravděpodobnější řešení spočívá v předpokladu přímého sousedství Keltů a Slovanů. Hranicí by mohly být Karpaty, které v určitých obdobích Keltové překročili směrem na východ a patrně i na sever. Antické prameny dokumentují přítomnost Keltů na území dnešního Slovenska. Srov. např. svědectví Tacita z konce 1. stol. po Kr. z jeho spisu Germania [§43] (✍Tacitus, 1870):

Tacitus tedy výslovně připisuje kmeni Cothinů galský, tj. keltský jaz. Analýza toponym, kterou zaznamenal v polovině 2. stol. po Kr. alexandrijský astronom a geograf Klaudios Ptolemaios, ukazuje na pravděpodobnou přítomnost Keltů východně od Karpat, při horním toku Dněstru (Καῤῥόδουνον, tj. pravděpodobně ‘kamenné město’, jehož pokračovatelem může být město Kamenec‑Podolskij), a dokonce kolem Jižního Buhu: řeka Axiaces/Ἀξιάκης (dnes Tiligul/Teligol) < ⁺axi‑āk‑, srov. stir. ais(s) ‘řeka’ (✍Vendryès (1959n:A–50)) n. fr. hydronymum Aisse (H.‑Alpes, Cant.) < ⁺Axia (✍Dauzat (1982:18)); město Λήινον πόλις < kelt. ⁺leino‑, srov. stir. lían, velš. llwyn ‘les, háj’, stvelš. loinou ‘křovinatý’ (✍Holder (II, 1904:171)); místa jako Βάρσακον < ⁺barsāko‑, srov. bret. barrek ‘vrchovatý, plný po okraj’ : barr ‘vrch(ol)’ (✍Holder (I, 1896:352–354); ✍Matasović (2009:58)); Ἤρακτον < ⁺ei‑rak(a)ton < ⁺epi‑(p)rak‑ato‑m ‘[místo] u [kmene] Rhak(a)tů’, srov. etnonymum Ῥακάται (stbret. rac ‘vpředu’ (✍Holder (II, 1904:1069))); Μαιτώνιον < ⁺mati‑abon‑ ‘dobrá řeka/voda’; Νίοσσον < ⁺neuiosson < ⁺neu̯i̯o‑st(H₂)o‑m ‘nově stojící’ (podrobně ✍Blažek (2015, 23‒29)). Lze tedy konstatovat, že v 1. – 2. stol. po Kr. se keltsky mluvilo po obou stranách Karpat. Minimálně v této době mohli tedy být Keltové přímými sousedy Slovanů, přijmeme‑li lokalizaci slovanské pravlasti na území severovýchodně a východně od Karpat.

Původem keltská slova 13 a 15 pronikají ještě do psl., ale prostřednictvím germánským, patrně gótským. Termín 14 se omezuje pouze na západoslovanské jaz.; jeho zdroj je zřejmě hornoněmecký. Další keltismy jsou pozdějšího data. O jejich adaptaci z galštiny a další šíření se postaraly latina a románské jaz. (16–24), přejímky z ostrovních keltských jaz. zprostředkovala angličtina (25, 26, 27). Za keltismy je považujeme z hlediska etymologického, z hlediska jazykového kontaktu jde o ↗latinismy, ↗romanismy a ↗anglicismy.

1. stč. brah ‘stoh’, srov. dále dl. brog ‘stoh, kupa, hromada’, p. bróg ‘místo pro seno, obilí, krmivo aj., sestávající ze čtyř sloupů a odkládací střechy’, ukr. borïh ‘stříška na čtyřech sloupech pro skladování sena či obilí’ < psl. ⁺borgъ < kont. kelt. ⁺barga, rekonstruované na základě románských dat: šp. a port. barga ‘došková chýše’, rétoromán. (obwaldin.) barğa ‘zastřešený vchod do domu či seníku’, a něm. dial. Barge ‘kamenný chlév’ (✍Meyer‑Lübke (1935:958); ✍Stalmaszczyk & Witczak (1995:226–227): sl. + kelt.).

2. č. břečka ‘sladká šťáva z břízy, z rozvařených hroznů’, dial. ‘míza ze stromů; slivky z piva, pivo nízké kvality, vinný mošt, slad’, stč. břečka ‘medový mošt’ (✍ESJČ (1968:71–72)), srov. dále slk. breča, brečka ‘pivní slivky, řídká kašovitá hmota’, hl. brěčka ‘šťáva z břízy či obecně stromová míza; mladé pivo; medovina’, dl. bŕacka ‘míza (stromů); mladé a sladké pivo, medovina, med, mošt’, p. brzeczka ‘extrakt ze sladu, hroznů, medu či pivního moštu’ < ⁺brěčьka/⁺bračьka, a sch. brȅče & brȁče ‘vinacea’, sln. bréča ‘stromová šťáva, zvláště pak smůla z tmavých třešní’ < ⁺brača/⁺brěča (✍ESSJ 3 (1974)) < kont. kelt. ⁺braki-, rekonstruované na základě glosy ⁺bracis u Plinia (Naturalis Historia 18, 62: Galliae quoque suum genus farris dedere, quod illic bracem vocant, apud nos scandalam, nitissimi grani), adaptované lidovou lat., srov. glosu braces sunt unde fit ceruesia, a substrátových galismů ve stfr. brais, dnes brai ‘ječmen připravený pro výrobu piva’, brasser ‘vařit pivo’ < ⁺braciāre. Rekonstrukci potvrzují paralely v ostrovních keltských jaz.: stir. mraich f., později braich, ‘slad’, st‑, střvelš. brag ‘bratium’, velš. brag ‘ječmenná zrna, slad’, střkorn. brag ‘slad’ < ⁺mraki-, bret. bragez m. ‘semeno, obilné zrno’ (✍Delamarre (2001:72–73); ✍de Bernardo Stempel(ová) (1987:89); ✍Schrijver (1991:458), ✍Schrijver (1995:176, 188)).

3. č. kladivo, b. kladivó, mk. kladivo, sch. klȁdīvo, sln. kládivo, slk., str., rcsl. kladivo, r. dial. (Archangelsk) kládivo (✍ESSJ (1974:177–178)) < kelt. ⁺kladiu̯o‑ > stir. claideb m. ‘meč’, gal. > lat. gladius,‑um ‘meč’ > stfr. glaive, prov. glavi, kat. glavi id., kde ‑v‑ představuje svědectví o gal. ⁺‑v‑ (✍Meyer‑Lübke (1935:3773)), zatímco britonské formy jako střvelš. cledyf, střbret. clezeff, korn. clethe id. by pak byly goidelskými výpůjčkami (✍Matasović (2009: 205)).

4. č. klec je zdrobnělinou formy, která je známa ze stsl. klětь ‘cela, obydlí’, p. arch. kleć ‘chýše, komora, spíž’, r. kleť ‘srub’ aj., vedle csl. klětъ, p. dial. klet a csl. klěta, p. dial. kleta aj. < kont. kelt. ⁺klēta, rekonstruované na základě pozdlat. clēta, kat., prov. cleda ‘mříž v okně’, fr. claie ‘pletivo z větví, košatina’ (✍Meyer‑Lübke (1935:1988)); srov. velš. clwyd ‘košatina; hřad; střecha’, stir. clíath f. ‘proutěná ohrada’ < ⁺klētā, vedle cléithe ‘krov, střecha’ < kelt. ⁺klēti̯om). Lit. šlitìs ‘mandel snopů’, lot. slits ‘plot upletený ze smrkových větví’ potvrzují ie. kořen ⁺k̂leit‑, jehož střídnicí je sl. ⁺s‑ (✍Stalmaszczyk & Witczak (1995:226–227); ✍Gvozdanović(ová) (2009:39): sl. + kelt.).

5. č. komoň – jde o slovo přežívající jen v knižním a poetickém jaz.; ve stč. jeho význam byl ‘jezdecký kůň’. Podobně stsl. komon’ь ‘kůň’; str. komonь, kumonь id., r. arch. kómoń, dial. též komáń, komán, ukr. arch. komóń id. < psl. ⁺komonjь, plus deriváty jako kolektivum ⁺komonьstvo > stč. komonstvo ‘jezdectvo’ > slk. komonstvo id., p. komaństwo ‘společnost’ a činitelské jméno ⁺komonьnikъ > č. arch. komonník ‘jezdec, rytíř’; stp. komonik, kommonik, komonnik, komun(n)ik id., ukr. arch. komonnýk id. (✍ESSJ (1974:177–178); ✍ESJS (1974:332–333); ✍ESJČ (1968:271–272)). Může jít o adaptaci a eliptické zkrácení kont. kelt. syntagmatu ⁺(epos/⁺eku̯os či ⁺markos) ⁺kammanios ‘jezdecký (kůň)’, odpovídající něm. složenině Reitpferd. Klíčové slovo je utvořeno z kelt. ⁺kamman (< ⁺kangsman < ⁺kn̥gsmn̥), rekonstruované na základě keltiber. (Botorrita A5) akuz. sg. kamanom ‘cesta’; stir. céimm ntr. ‘kráčení k, přistupování; krok, běh; stupeň’ (✍Dictionary of the Irish Language (1998:C-100-01)), akuz. pl. inna cemmen gen. ‘gresus’; stvelš. cemmein ‘in gradibus’ < ⁺kammanī, střvelš. camm ‘krok’, velš. cam ‘(dlouhý) krok’, korn. cam ‘pochod, krok’, střbret. cam ‘krok’; srov. též galo‑lat. (7. stol.) camminus ‘cesta, ulice, silnice’ a jeho román. kontinuanty (✍Vendryès (1959n:C-54-55); ✍Thurneysen (1946:94, 210); ✍de Bernardo Stempel(ová) (1999:265); ✍Holder (I, 1896:719); ✍Schrijver (1995:375); ✍Delamarre (2001:85); ✍Blažek (2010a:12): sl. + kelt.).

6. č. krov, srov. dále stsl. krovъ ‘střecha, příbytek’, r. arch. krov ‘dům, obydlí’ aj. < kelt. ⁺krā̆(u̯)os, rekonstruované na základě stir. cró ‘stan, bouda, ohrada pro skot’; střvelš., velš. craw ‘kolna, chlév’, stbret. crou ‘chlév pro prasata’, korn. crow ‘chatrč, bouda’ (✍Matasović (2009:221)). Téhož původu může být též galské toponymum Cravum, dnes La plaine de la Crau, jihovýchodně od Arles (✍Holder (I, 1896:1157)). Východiskem je pozdněie. ⁺k̂rā̆po‑. Odtud pochází i germ. ⁺hrṓfaz (stangl. hrōf ‘střecha’, stsev. hróf ‘lodní kabina’). Skutečným sl. ekvivalentem kelt. slova je psl. ⁺stropъ (✍Stalmaszczyk & Witczak (1995:226–22): sl. + kelt.).

7. č. mlsat, stč. mlsěti/mlsiti, srov. p. pomłoski ‘pamlsky’, r. molsáť ‘sát’ (✍ESJČ (1968:369); ✍Rejzek (2001:383)), vše z psl. ⁺mьls‑ < ⁺ml̥s‑, které lze spojovat s předkelt. ⁺ml̥sto‑ > kelt. ⁺malsto‑ > ⁺mlasso‑ > stir. mlas ‘chuť’, střir. blas, střvelš., korn. blas, střbret. blaz, blas, bret. bals id. (✍Matasović (2009:273); ✍Pokorny (1959:725)). Kont. kelt. kontinuant může představovat ženské jméno Blassia, jež se objevuje ve dvou lat. nápisech z Aquileje v severní Itálii a od Pichelsdorfu z Norika, a/nebo mužské jméno Blastus známé z nápisů z Bordeaux, Arles, Verony, Pisy aj., a jeho ženská obdoba Blastia, nápisně doložena z Ljubljaně (✍Delamarre (2007:43)). Dodejme, že prakeltské ⁺‑st‑ se v galštině realizuje nejednotně v podobě ‑st‑/‑s(s)‑/‑ts‑.

8. č. porota sestává z prefixu po‑ a původního slova rota, které ve stč. znamenalo ‘přísaha’; podobně i v dalších sl. jaz.: stsl., sch. arch. rota, sln. róta, p., str. rota, arch. ukr., r. róta (✍ESJS (13, 1974:777)). Může jít o kelt. výpůjčku, srov. gal. ratet ‘ručí, slibuje’ (nápis z Larzacu), stir. ráth ‘ručitel, garant; záruka, garance’ (✍Blažek (2006:82–83): sl + kelt.).

9. č. sluha, srov. dále stsl. sluga ‘sluha, služebník’, ale též ‘pacholek, biřic, voják’, v pl. ‘příslušníci družiny’, b. slugá, sch., sln. slúga, p. sługa, r. slugá aj. ‘sluha’, ve stb., stč. a stp. též ‘služba’ (✍ESJS (14, 1974:842)) < kelt. ⁺slougo-, rekonstruované na základě stir. slúag, slóg ‘vojenský oddíl, armáda’, střvelš. llu id., stbret. mor‑lu ‘velká armáda’, stkorn. luu listri gl. ‘classis’, korn. lu; srov. dále gal. etnonymum Catu‑slugi z Belgie (Plinius, HN IV,106) a z něj odvozené jméno krajiny Catuslou[gus] pagus (✍Holder (I, 1896:862); ✍Billy (1993:48)). Významově stojí sl. slovu blíže kelt. složenina ⁺tego(s)‑slougo‑ > stir. teglach ‘domácnost’, stvelš. telu ‘doprovod, družina’, střvelš. teilu, velš. teulu id., stkorn. gl. ‘familia’, kde první složkou je slovo ⁺tegos ‘dům’ (✍Matasović (2009: 346,376–377); ✍Zubatý (1893:479): sl. + kelt.).

10. stč. svekrev ‘tchyně’, srov. dále stsl. svekry, gen. svekrъve, stp. świekry, świekrew, r. svekróv’ aj. ‘tchyně’ < psl. ⁺svekry (✍ESJS (15, 1974:905–907)) < kelt. ⁺su̯ekrū‑ > velš. chwegr, stkorn. hweger ‘tchyně’ (✍Matasović (2009:362); ✍Pokorny (1959:1044); ✍Stalmaszczyk & Witczak (1995:230); ✍Gvozdanović(ová) (2009:40): kelt. > sl.). Jde o tzv. kentumový reflex ve slovanštině, jak nasvědčují paralely v ostatních satemových jaz.: véd. śvaśrū́‑ ‘tchyně’, pers. xusrū, arm. skesur id., lit. šẽšuras ‘manželův otec’.

11. stč. tat ‘zloděj’, srov. jména obcí Všetaty, Tatobity, srov. dále stsl., str. tatь ‘zloděj’ < kelt. ⁺tāti‑ > stir. táid ‘zloděj’ (i‑kmen), s gen. táthat, později tadat, který představuje sekundární nt‑kmen (✍Vendryès (1959n:T-7)); gal. možná v osobním jménu CLAUDIUS TATICENUS [CIL XIII 8221], které může odrážet ⁺tā̆ti‑genos či ‑kenos (✍Delamarre (2007:179); ✍Pokorny (1959:1010); ✍Fick & Bezzenberger ad. (1894:122): sl. + kelt.)

12. č. těsto (✍ESJČ (1968:642)), srov. dále b. testo, sch. tijesto, hl. ćesto, p. ciasto aj. ‘těsto’ < kelt. ⁺taisto‑, rekonstruované na základě stir. taís, taés ‘těsto’, střvelš. toes ‘hrouda těsta’, střbret. toas, bret. toés, korn. tós ‘těsto’ (✍Matasović (2009:374); ✍Pokorny (1959:1054); ✍Schachmatov (1911:92): sl. + kelt.).

Několik kontinentálních keltských slov se do slovanských jaz., a tedy i do č., dostalo germánským prostřednictvím, z hlediska jazykového kontaktu je tedy lze považovat za ↗germanismy:

13. č. lék < ⁺lěkъ, léčit < ⁺lěčiti, léčba < ⁺lěčьba (✍ESJS 7(1974:411–412)) je zřejmě germánského původu, i když forma ⁺lēka‑ jako očekávaný zdroj psl. ⁺lěkъ není v žádném z germánských jaz. přímo doložena, pouze derivát ⁺lēkjaz ‘lékař’ > gót. lekeis, stangl. lǣce, stfrís. lētza, stsas. lāki, sthn. lāhhi, a sloveso ⁺lēkinōn^an ‘léčit’ > gót. lekinon, stangl. lǣcnian (odtud je převzato stsev. lækna a jeho deriváty, lækn,‑an,‑ing ‘léčení’, læknir & læknari ‘lékař’), stsas. lāknon, sthn. lāhhenōn (✍Lehmann (1986:232); ✍de Vries (1962:371–372)). Keltské východisko je obtížné rekonstruovat, předpoklad o jeho existenci se opírá pouze o goidelský materiál: stir. líaig & lieig ‘lékař, léčitel, uzdravovatel’, gen. lega & lego, pl. legi & leigi, gen. pl. lega, dat. pl. legib/leigib/legaib ‘lékař’, vedle leiges ‘léčení’ (✍Dictionary of the Irish Language (1998:433/L-145–46); ✍McCone (1996:135); ✍Hamp (1984:200); ✍Thurneysen (1946:63, 67, 191)).

14. č. říše, slk. ríša, p. rzesza (✍ESJČ (1968:533): palatalizace po příklonu k ja‑kmenům) < sthn. rīhhi, dnes Reich, gót. reiki ‘říše, království, autorita, moc’, stsev. ríki, stang. rīce, stfrís. rīke, stsas. rīki id. (✍Lehmann (1986:283)) < germ. ⁺rīkjaⁿ < kelt. ⁺rīgiom, srov. gal. Ico‑rigiom ‘místní jméno v blízkosti Trevíru’ [Tabula Peutingeriana], stir. rígen. ‘královská moc’ (✍Holder II (1904:23); ✍Vendryès (1959n:R-25)).

15. č. týn ‘ohrada’, stč. též ‘opevnění’, slk. týň ‘kůl v plotu’, už stsl. tynъ ‘zeď’, sch. tȉn ‘stěna’, sln. tìn, gen. tína ‘stěna, ohrada’, p. tyn ‘plot, zeď’, str. tynъ ‘plot, zeď’, r. tyn ‘plot kolový i pletený’, ukr. tyn ‘proutěný plot’ (✍ESJČ (1968:664)) < germ. ⁺tūn‑aⁿ/‑az: stsev. tún n. ‘ohrazený pozemek; město’, stangl. tūn m. ‘pozemek, statek’, stfrís. tūn m. ‘plot, oplocený prostor’, střdn. tūn ‘plot’, niz. tuin m. ‘zahrada’, sthn. zūn m. (i‑kmen v sg.), něm. Zaun ‘plot’ < kont. kelt. ⁺dūnom < ie. ⁺d^huH‑no‑m ‘násep’.

Další původem kontinentální keltská slova pronikla do slovanských jaz. prostřednictvím latiny či románských jaz., z hlediska jazykového kontaktu je tedy lze považovat za ↗latinismy či ↗romanismy:

16. č. ambasáda < fr. ambassade ‘velvyslanectví’ < střlat. ambactia ‘pověření, služba’ < gal. ⁺ambactus ‘sluha, vazal’: Ambactus apud Ennium lingua Gallica servus appellatur [Festus Epit.] (✍Holder I (1896:114); ✍Rejzek (2001:51)).

17. č. bar < ang. bar, původně ‘přepážka, břevno’ < stfr. barre ‘tyč, břevno, závora’ < gal. ⁺barra, srov. (st)bret., střvelš. barr ‘větev; vrchol’ (✍Rejzek (2001:70); ✍Meyer‑Lübke (1935:963); ✍Deshayes (2003:94)). Tentýž kont. keltský základ stál též u zrodu slov baráž (< fr. (match de) barrage ‘rozřaďovací zápas v šermu při rovnosti bodů’: barrage ‘zábrana, překážka’), bariéra (< fr. barrière ‘ohrada, zábrana’), barikáda (< něm. Barrikade < fr. barricade < it. barricata : barricare ʻzahradit’), patrně také barák (< něm. Baracke < fr. baraque < šp. barraca ʻbouda pro vojáky, jednoduchý venkovský domek’).

18. č. baret < fr. barrette ‘plochá čapka’ < it. barretta < střlat. ber(r)et(t)a ‘čepice’ a č. biret ‘pokrývka hlavy jako odznak úřadu’ < střlat. bir(r)etum ‘čepice’: birrus ‘krátký přehoz s kapucí’, srov. gal. cucullo de birro Gallico scilicet (Schol. Iuvenal. 8, 145), snad příbuzno se střvelš. byrr ‘krátký’, stbret., stir. berr (✍Holder I (1896:425–426); ✍Rejzek (2001:70, 79); ✍Matasović (2009:66)).

19. č. biliár < fr. billiard ‘hůl, s níž se hraje kulečník’: bille ‘kmen stromu’, prov. bilha < gal. ⁺bilia, srov. místní jména Billiom < Billio‑magus (Puy‑de‑Dôme) n. rakouský Villach = sln. Biljak < ⁺Biliākon; dále stir. bile ‘strom velkých rozměrů’ < ⁺biliom (✍Rejzek (2001:79); ✍Delamarre (2001:64–65)).

20. č. bižuterie < fr. bijouterie ‘šperky’ : bijou ‘šperk, klenot’ < bret. bizoù ‘prsten se šperkem’ : biz ‘prst’ (✍Rejzek (2001:80); ✍Stalmaszczyk (2010:126)).

21. č. daněk, stč. daněl(ík) (zkříženo se jménem Daniel), hl. dańk (✍ESJČ (1968:110)) < it. daino, fr. daine, prov. dam (ML #2466) < lat. damma ‘srna, antilopa, gazela’ < kelt., srov. stir. damán ‘kolouch’ (⁺damogno‑) : dam ‘býk, jelen’, velš. dafad ‘beran’ (⁺damato‑).

22. č. kára, stč. obvykle káry o jediném voze, slk. kára, hl. kara, p. kary (✍ESJČ (1968:241)) < střhn. karre ‘kára, trakař’ < sthn. < carra < lat. carrus ‘vůz o dvou kolech určený k transportu nákladů’ (odtud fr. char a ang. car) < gal. ⁺karros či ⁺karrom, jež nahradilo vlastní lat. currus ‘válečný vůz’. Příbuzno je též stir. carr ‘vůz’, velš. car, stbret. carr id., vše z praformy ⁺kr̥so-, která je derivátem ie. slovesa ⁺kers- ‘utíkat’. Téhož původu jsou i slova kargo ‘lodní náklad’ (< šp. cargo : cargar ‘nakládat’ < vlat. ⁺carricare), kariéra (< fr. carrière < it. carriera ‘dráha, cesta’ < střlat. (via) carraria ‘(cesta) pro vozy’), karikatura (< it. caricatura ‘přehánění, přehnané nakládání’ : caricare ‘nakládat, přetěžovat’ < vlat. ⁺carricare); viz ✍Rejzek (2001:265).

23. č. mina < něm. Mine ‘výbušná nálož; podkop, důl’ < fr. mine, it., prov., kat., šp. mina < gal. ⁺mēna, srov. stir. méin ‘ruda, kov, minerál’, střvelš. mwyn, střbret. men‑gleuz ‘důl’ < kelt. ⁺mēni- (✍Matasović (2009:265)). Téhož původu je č. minerál < něm. Mineral < střlat. (aes) minerale ‘nerostná ruda’ : minarium ‘důl’ (✍Meyer‑Lübke (1935:465); ✍Kluge (1999:560); ✍Rejzek (2001:379)).

24. č. vazal < střhn. vassal ‘leník’ < stfr. vassal < střlat. vassalus id. : vassus ‘vazal, sluha’ (✍Rejzek (2001:701)), srov. stir. foss, velš. gwas id. < kelt. ⁺uosso‑ < ie. ⁺upo‑stH₂o‑ ‘stojící za’.

Zprostředkovatelem ostrovních keltismů je angličtina, z hlediska jazykového kontaktu je tedy lze považovat za ↗anglicismy, někdy je ale do č. zprostředkuje i francouzština:

25. č. flanel < fr. flanelle < ang. flannel ‘tkaná látka z vlny’ < velš. gwlân ‘vlna’ (✍Stalmaszczyk (2010:126)).

26. č. pléd < angl. plaid < skot. gael. plaide ‘dečka, pokrývka’ (✍Stalmaszczyk (2010:126)).

27. č. slogan < angl. slogan < skot. gael. sluagh‑ghairm ‘válečný pokřik klanu’: sluagh ‘vojsko’ & gairm ‘křik’ (✍Stalmaszczyk (2010:127)).

Za „mylné keltismy“ lze označit slovanská slova často pokládaná za keltské výpůjčky, která je však možno s větší pravděpodobností vyložit jinak:

28. č. kámen < psl. ⁺kamy, gen. ⁺kamene < ⁺kāmōn, ^omenes či ⁺kōmōn, ^omenes má být pro své k namísto očekávaného s keltskou výpůjčkou (srov. ✍Gvozdanović(ová) (2009:37)). Satemový reflex vyplývá z véd. áśman‑ ‘kámen, skála’, avest. asman‑ id., lit. ašmuõ, pl. ãšmens ‘ostří’. Na keltské půdě mu odpovídá gal. ⁺akauno‑, rekonstruované na základě glosy acaunus ‘kámen’ [Vita Patrum, 3, 1], toponyma Acaunus a Pliniovy glosy acaunomarga ‘kamenitá hlína’ (✍Holder I (1896:13–14); ✍Billy (1993:1); ✍Delamarre (2001:26)), jež lze odvodit z kelt. ⁺akamno‑, a to dále z ie. ⁺H₂ek̂m̥no‑ (✍Wodtko (2008:292)). Kont. kelt. adjektivum ⁺akamno‑, utvořené zřejmě z hypotetického gen. sg. ⁺akamnos < ⁺H₂ek̂m̥nos, jenž implikuje nom. sg. ⁺H₂ek̂mōn > ⁺akmōn, však nemůže být zdrojem předsl. ⁺kāmōn/⁺kōmōn, gen. ‑menes, jedině snad prabalt. ⁺akmōn, gen. ⁺akmens, jež se rekonstruuje na základě lit. akmuõ, gen. akmeñs, lot. akmens ‘kámen’. Jinou apofonickou variantu zřejmě odrážejí galská vlastní jména jako toponymum Acmantum, dnes Esmans (Seine‑et‑Marne), mužské jméno Acmonisa z keramiky nalezené u německého Heddernheimu (dnes část Frankfurtu), vedle názvu britských ostrovů, snad Shetland, zvaných v 1. stol. po Kr. Pliniem [NH 4, 103] Acmodae (✍Holder I (1896:20); ✍Delamarre (2001:26–27)), ale ani zde nefiguruje tvar, který by mohl být zdrojem sl. slova ‘kámen’. Ad hoc spekulace o neregulérních změnách na sl. půdě, např. metatezi (srov. ✍Michels (1894:62); ✍Wodtko (2008:292): ⁺H₂ek̂‑ > ⁺k̂eH₂‑), bez analogických příkladů nic neřeší. Slibnější je úvaha ✍Fraenkela (1962:65), jenž vidí ve sl. ⁺kamy/⁺kamen^o paralelní formaci utvořenou z kořene ⁺k̂eH₃‑ ‘ostřit, brousit’ > véd. śiśāti ‘brousí, ostří’, pers. san, lat. cōs, gen. cōtis ‘brusný kámen’ (✍Pokorny (1959:542)). Jeho řešení vysvětluje slov. ⁺a < ⁺ō < ⁺eH₃ (n. též ⁺oH₂), ale nikoliv ‘kentumový’ reflex v anlautu. Vzhledem k existenci pomořansko‑slovinského kamor ‘kámen’, odrážejícího psl. ⁺kamorъ (✍ESSJ 9 (1974:137)), je třeba zvážit i srovnání s germ. ⁺hamaraz > stsev. hamarr ‘skála, útes; kladivo’, stangl. hamor, stsas. hamur, sthn. hamar ‘kladivo’ (✍de Vries (1962:207)) a se západoíránskými formami v klas. pers. kamar ‘střed hory, sklon, průsmyk’, kurd. kurmanji kavir, gurani kamar ‘sklon hory’, natanzi, kohrudi kemer ‘kámen’, pašto kamar ‘vysoký břeh řeky’ (✍Etimologičeskij slovar´ iranskich jazykov (2011:192)). Vyjdeme‑li z původní sl. r/n‑heteroklize, lze vysvětlit délku kořenového vokálu vyrovnáváním hypotetického paradigmatu ⁺kōm‑r̥ : gen. ⁺km‑en‑os a následným přechodem k n‑kmenům.

29. č. kráva < psl. ⁺korva, vedle lit. kárvė < ⁺karu̯ii̯ā, vše ‘kráva’, bývá spojováno s kelt. ⁺karu̯os ‘jelen’ (tak např. ✍Gvozdanović(ová) (2009:38)), srov. stvelš. caru, střvelš. carw, stkorn. caruu, střbret. caru, bret. karw ‘jelen’ (✍Matasović (2009:192)), gal. osobní jméno Carvus, místní jména Carvo(n) a Carvillus, vedle jména pohoří Καρουάγκας ὄρος, dnes něm. Karawanken na pomezí Rakouska a Slovinska, jak jej zapsal Ptolemaios [II, 13.1; 14.1; III, 1.1; VIII, 8.2] v polovině 2. stol. po Kr. (✍Holder I (1896:819)). Slovinský ekvivalent jména pohoří Košuta je utvořen od slova košuta, které znamená ‘laň’. Tato „toponymická bilingva“ potvrzuje existenci kont. kelt. fem. ⁺karu̯ā ‘laň’. Keltské formy lze přímo promítnout do ie. ⁺k̂r̥u̯o‑/‑ā (✍Nussbaum (1986:10, pozn. 26)) spíše než do tvaru s laryngálou ⁺k̂r̥H₂u̯o‑/‑ā, který jako alternativu připouští ✍Schrijver (1991:434), ✍Schrijver (1995:74). Ve světle vnějšího srovnání také chybí argumenty pro přítomnost laryngály: lat. cervus ‘jelen’ < ⁺k̂eru̯o‑; aškun sō, waigali ċöw, ċȫ ‘horská koza či markhol’, plus výpůjčka ċ^əraū́ v íránském jaz. yidgha z Pamiru < nuristani ⁺śarva‑ (✍Turner (1966:1241)); toch. A śaru, B śerwe ‘lovec’ (‘⁺lovec jelenů’) < *k̂ēru̯o-s vr̥ddhiovým dloužením (✍Nussbaum (1986:6–8)). Na druhé straně, akcentuace lit. kárvė, r. koróva, sch. krȁva svědčí o bsl. praformě ⁺korə̯u̯(ii̯)ā (✍ESSJ 11 (1974:109)). Hlavní argument proti adaptaci kont. kelt. slova ⁺karu̯ā ‘laň’ v bsl. ⁺korə̯u̯(ii̯)ā ‘kráva’ je sémantický. Je obtížné přijmout, že by slovem ‘laň’ bylo nahrazeno označení pro ‘kráva’ přesto, že v jazyce‑příjemci je terminologie hovězího dobytka bohatě rozvinuta. Navíc, ‘jelen’ nebyl v Evropě nikdy domestikován, nepočítáme‑li sámské soby. Opačný proces, tedy verbální určení pohlaví ‘jelena’ slovy ‘býk’ či ‘kráva’, je zcela přirozený, jak dokumentuje např. něm. Hirschkuh „laň’ = ‘kráva jelena’. Ještě dále v tomto směru jdou ir. dam allaid ‘jelen’, doslova ‘divoký býk’, a ir. oss ‘jelen’, primárně ‘býk’, srov. velš. ych ‘býk’, gót. auhsa id. (✍Buck (1949:185, 153)). Opomenuta by neměla být ani alternativní etymologie ✍ESJČ (1968:290)), který vysvětloval bsl. slovo kráva prostřednictvím sti. cárvati ‘žvýká, drtí mezi zuby’ (srov. ✍Mayrhofer (1976:379)). Jeho ideu potvrdila ✍Pachalina (1975:191), která spojila sti. cárvati s íránskými formami s Pamíru: wakhi čōrwō ‘domácí skot’, iškašim čārān ‘zvíře’ (viz ✍Blažek (1992:157)). Např. ✍Kortlandt (1978:239: bsl. ‘kráva’, 241: balt. ‘kámen’) hájí domácí původ kentumových forem v baltoslovanských jaz. a vysvětluje je regulérní depalatalizací před rezonantami. Podobně též ✍Matasović (2005:148, 152).

30. Na základě kentumového anlautu ✍Gvozdanović(ová) (2009:40) řadí mezi keltismy též slk., č., p. slovo kat, které srovnává se stir. cath ‘boj; vojenský oddíl’, velš. kad id., stbret. cat ‘boj’, plus gal. katu‑ v osobních a místních jménech: Catu‑slugi ‘bojový oddíl’, Catu‑latio ‘hrdina bojů’, vedle Caen, Cahan, Cahon < ⁺katu‑magos ‘bitevní pole’ (✍Delamarre (2001:94)). Satemový reflex reprezentuje sti. śátru‑ ‘nepřítel’. Sl. formy jsou však transparentně odvoditelné od psl. slovesa ⁺katati/⁺katjati : ⁺kotiti s významy ‘(pře)kotit, (pře)valit, kácet’ aj. (✍ESSJ (1974:162, 164)). ✍Rejzek (2001:268) přidává sémantickou paralelu v lat. tortor ‘mučitel, kat’ : torquēre ‘točit, kroutit, valit; mučit’.

Další č. keltismy jsou primárně spojeny s irským či gaelo‑skotským prostředím, např. bard, druid, kilt, klan, tory, whisky; jiné se užívají převážně jako odborné archeologické termíny, jako dolmen, kromlech, menhir.